Cyklistika - Katalog odkazů

Jiřské náměstí, někdy označované jako čtvrté nádvoří, je od samých počátků osídlení Pražského hradu jedním z jeho centrálních prostorů. Je přístupné z třetího hradního nádvoří, Vikářskou uličkou a od východu Jiřskou ulicí. Do jeho prostoru se obrací několik význačných objektů. Především svým průčelím trojlodní bazilika sv. Jiří se dvěma věžemi a průčelí kaple sv. Jana Nepomuckého, vystavěné v letech 1718-1722 podle projektu architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Průčelí románské baziliky sv. Jiří v dnešní podobě je raně barokní ze třetí čtvrti 17. století. Při kostele vystavěném v první čtvrti 9. století, byl v roce 973 založen klášter benediktinek, jehož první představenou se stala zakladatelka, sestra knížete Boleslava II., Mlada, později blahoslavená. Dnes již zrušený klášter slouží prezentaci části sbírek Národní galerie. Částečně se do prostoru náměstí obrací i bývalý Ústav šlechtičen a kostel Všech svatých. Na jižní straně ústí na náměstí tzv. Jezdecké schody, vedoucí z Vladislavského sálu. To proto, že tudy jezdili jezdci na koních, neboť v dobách renesance se v tomto sále, mimo mnoho dalších akcí, konaly i rytířské souboje.

Více než důstojný protějšek bazilice sv. Jiří tvoří monumentální východní závěr katedrály sv. Víta. Na severní straně náměstí vymezuje blok tří domů, mezi nimiž vyniká pseudogotická stavba Nového proboštství z let 1878-1880, postavená podle plánu architekta Josefa Mockera.

Novorenesanční budova Národního divadla v Praze patří k nejpamátnějším stavbám nejen Prahy, ale celé České republiky. Budova Národního divadla vyrostla na křižovatce dnešní Národní třídy a vltavského nábřeží v červenci 1881. Projekt stavby vypracoval architekt Josef Zítek. V r. 1868 byl slavnostně položen základní kámen k Národnímu divadlu a do základů stavby vsazeny kameny z památných míst Čech a Moravy.

Nejdříve se sbíralo, ve městech i na vesnicích. Pořádaly se plesy, akademie, tomboly, merendy, výlety, divadelní představení, koncerty a bály. Korunu ke koruně sbírali řemeslníci, studenti, dělníci. Slušným darem přispěli i někteří čeští šlechtici. Antonín Dvořák uspořádal ve prospěch Národního divadla koncert svých skladeb. Vyšel spisek Národ sobě, který redigoval Jan Neruda spolu s malířem Pinkasem a Ženíškem. Pozadu nezůstali ani továrníci a velkoobchodníci. I jejich zlaťáky pomohly k tomu, že na konci července 1881 stálo divadlo téměř připravené k tomu, aby mohlo být představením Libuše otevřeno. Bedřich Smetana složil tuto slavnostní operu na libreto Josefa Wenziga již před několika lety, ale první provedení odkládal až na otevření Národního divadla. Libretista vycházel z námětu Libušina soudu z Rukopisu zelenohorského, o němž se tenkrát všeobecně věřilo, že je pravý a že pochází z 10. století. Opera v divadle opravdu zazněla, ale dříve než mohla být budova dohotovena a slavnostně odevzdána veřejnosti, vypukl na nedokončené stavbě požár, který zničil střechu a téměř celý vnitřek. Klempíři prý dostatečně neuhasili oheň, na kterém rozehřívali páječky, jimiž spojovali plechy na střeše.

Když divadlo vyhořelo, s neobyčejnou obětavostí a nadšením byl sebrán nový kapitál a byla zahájena obnova, kterou vedl architekt Josef Schulz. A tak dnes stojí na břehu Vltavy, na půdorysu nepravidelného lichoběžníku, skvostná novorenesanční divadelní budova s kupolovitou střechou, při hlavní fasádě s portikem a lodžií, které se důvěrně říká „Zlatá kaplička“. V letech 1977-83 byla provedena celková rekonstrukce a modernizace a na místě tří klasicistních Koutových domů v těsném sousedství divadla byla v roce 1968 postavena Nová scéna a další dvě administrativní a restaurační budovy. Nová scéna se sídlem Laterny magiky je pozoruhodná moderní architektura s kruhovým hledištěm, jejíž fasádu tvoří 4.306 skleněných hranolů. Autorem projektu je ing. arch. Karel Pragner.